Ahoj Párolovci.
V zimě jsem měl to štěstí, že jsem se přes kamaráda seznámil s dlouhodobým kolegou z vašich řad Petrem Dymáčkem. Slovo dalo slovo a v polovině dubna 2018 jsme vyrazili na svoje první společné závody, které se nesly v duchu charitativního projektu. Hlavním cílem bylo zase trochu přilepšit Nele Möllerové, malé nadšené rybářce, které bohužel osud tolik nepřál a vodní hladinu tak musí sledovat z invalidního křesla. Nehledě na to, že jsem s rybařením začal poměrně nedávno, necítím se být tím pravým rybářským „závodníkem“. Rozhodně upřednostňuji místa s malou koncentrací lidí a větším klidem. Na druhou stranu charitativní účel závodů je pro mě důvod, kdy jsem se chtěl zúčastnit. S Petrem jsme přijeli na revír Hruškov u Stříbrné Skalice už den předem, abychom společně zhodnotili vodu a zvolili následnou strategii a spolu s ostatními týmy den před závodem „utužili partu“. Už od začátku bylo jasné, že velkou výhodu budou mít týmy, které mají rybáře schopné dohodit na velkou vzdálenost. Na Hruškově se totiž chytá pouze z jedné strany a ze zkušenosti místních jsme věděli, že ryby se většinou páskují u druhého břehu, jenž je ve většině případů ve vzdálenosti hodně za sto metrů. V této oblasti jsem jednoznačně věřil Petrovi, který je jednak daleko zkušenějším rybářem, navíc s kvalitními pruty a navijáky, s nimiž lze na takovou vzdálenost dohodit. Mým úkolem bylo spíš se snažit prochytávat bližší části vody od nás. Ranní los nám předurčil místo č. 14, což se v našich očích jevilo poměrně dobře. Jednak břeh nebyl až ke 150 metrům, ale zároveň vedle nás už byl jediný tým, který měl v rámci sektoru přítok teplejší vody. Jak jsme se ale později dozvěděli, zdaleka nejvýhodnější je místo na úplně druhé straně 7 ha rybníku, hned vedle trdliště, kde se drží ty největší ryby. A taky ano. Ačkoli z pozic 13, 14 a 15 byly hned tři týmy do první šestky, až na výjimky se jednalo na ryby do deseti kilo. Ne jinak tomu bylo u nás. První den jsme po postavení brolly a sestavení všech potřebných věcí nahodili a až do večera se u nás nic moc nedělo. Pak ale Petrovi přišli první kapři na ananasovou plovku PZN pořádně nasáklou ananasovou esencí. První bodovaná ryba závodu změnila naši taktiku, a kvůli do té doby nepříliš velké aktivitě ryb, jsme změnili plány a místo PZN 4 jsme nasadili všude samotné plovky ananasu naložené v esenci. S deštěm pak Petrovi přišla další bodovaná ryba přes 6 kg, zatímco mně kromě cejna nic. Ještě večer přišla Péťovi „devítka“, což nám dávalo slušné naděje do dalších dnů. V poklidu jsme tedy nakrmili na noc a šli si lehnout. Ráno před šestou mě ale vzbudil příposlech, a když jsem zvedl prut, věděl jsem, že je konečně tam! Petr mi ho u břehu podebral a váha následně ukázala 7,4 kg. Ačkoli to nebyla kdovíjaká ryba, tak vzhledem k průběžné situaci na celém rybníku jsme věděli, že nám může celkem pomoct. V sobotu bylo opravdu horko a téměř na celém rybníce se až na výjimky nechytlo vůbec nic. K večeru sice přišly sice opět nějaké ryby, ale vždy kapři nebodovaní, tedy pod 6 kg. Změnili jsme tedy znovu taktiku, protože ananas už evidentně přestal být pro ryby zajímavý. Já jsem nasadil Robin Red 17 mm s malou plovkou na panáčka a Petr PZN 4 na panáčka. Před desátou hodinou ráno přišla poslední jízda závodu, kdy jsem zdolal kapra na váze 7,1 kg. To nás v průběžném pořadí poslalo zase o něco výš. Nakonec jsme byli celkem spokojeni, s pěti bodovanými kapry jsme skončili šestí z patnácti. Hlavně jsme ale udělali zase trochu radosti malé holčičce, která si bude moct plnit sny u vody stejně jako my. Tak ať se kouří z navijáku a zas někdy příště!
.jpg)
