Poslední červnový víkend jsme se s parťákem Petrem Dymáčkem rozhodli, že vyrazíme minimálně přes noc nebo ideálně přes celý víkend za našimi kapřími kamarády. Tentokrát, to ale bylo úplně jiné než obvykle. Vzal jsem s sebou celou svojí rodinku, které čítá vedle přítelkyně roční holčičku, která nikdy nepřestává chodit a padat, a skoro tříletého raubíře, který pro změnu nikdy nepřestává mluvit. Výběr místa byl proto stěžejní. Bylo třeba, abychom mohli nahazovat daleko a děti neplašily ryby. Opustili jsme tedy naše oblíbené Labe, a v pátek ráno vyrazili na jednu svazovou pískovnu.
S sebou jsme vzali naše oblíbené návnady od Páry a spekulovali jsme, jestli budou chutnat i zdejším kaprům. Doufal jsem, že si tu zvednu osobáček jako kdysi Petr, a vytáhnu se před rodinou. Takovou beznaděj jsem ale nečekal. Zatímco Petr tahal celý den jednoho kapra za druhým, já byl stále bez záběru. Hned první Petrův úlovek byl krásný lysec 68 cm, který přišel na 10 mm plovku s příchutí Ananas. Petr měl trochu odlišnou strategii (a taky lepší místo, co si budeme povídat). Zatímco na jeden prut měl nahozeno na Jahoda - oliheň, na druhý si chytal hlavně menší kapry okolo čtyřiceti až padesáti centimetrů na již zmíněné plovky. Já jsem nahodil 20 mm Robin red - ořech a na druhý prut 2 x 17 mm PZN 2. Nicméně v pátek jsem zůstal bez záběru.
V sobotu byla situace stejná (jinými slovy stejně beznadějná). Strejda Dymáček, jak ho překřtil náš Vládík, vytáhnul dalšího krasavce 70 cm, který přišel na 17 mm Jahoda - oliheň a asi dalších pět menších kapříků. Zatímco měl už strejda Dymáček hlavu jako meloun (chudák nebyl zvyklý na neustálé brebentění malého Vládíka a jeho věčné otázky proč), já přemýšlel, čím to je, že jsem stále bez jízdy. V tom, to ale přišlo, konečně se ozval můj pípák. Běžel jsem k prutům ve svém životním čase a vytáhnul cejna. Prostě smolař. Ale pozor, těsně za ním přišel i můj první kapr. Rychle jsme se začali fotit s mým prvním kapřím úlovkem, který měl krásných pětatřicet centimetrů. Ale při pouštění jsem kapříkovi promluvil do duše, aby poslal tátu. Odpoledne Petr, který se mým neštěstím celou dobu dobře bavil, odjel domů, tak jsem si zaběhl další rekord, a to když jsem si své pruty běžel přehodit na jeho místo, které bylo přímo u našeho táboru. Byl jsem ale asi prokletý, protože v tu ránu přestali brát úplně. V hloubi duše, jsem ale cítil, že je to jen klid před bouří a můj čas určitě přijde.
Rozhodl jsem se, že nasadím těžší kalibr, ale zůstanu věrný svým oblíbeným příchutím. Jedna montáž létla do vody s 2 x 20 mm Robin red - ořech a druhá s 25 mm PZN 2. Očekávání byla veliká. V mezičase jsem učil prcka zakrmovat kobrou, aby taky házel koule dál než 50 cm od břehu. I jsme si dobře zaplavali, nicméně můj mastodont stále nepřicházel. Asi v 10 večer jsem si šel lehnout k přítelkyni a synovi, dopadla na mě únava z předchozí noci. Dcera už tou dobou spinkala doma u babičky. I přes své rozhořčení jsem hned zabral. Ve 22:50 mě vzbudil na tu dobu ohlušující jekot z příposlechu. I když jsem měl u lehátka připravenou čelovku, úplně jsem na ni zapomněl a běžel k prutům po tmě. Jaké bylo moje překvapení, když jsem mžouraje zjistil, že kapři zabrali na oba pruty zároveň a zvuk řvoucích brzd se v noci rozléhal do dalekého okolí. Pln rybářského adrenalinu jsem volal na spící přítelkyni, aby přinesla čelovku a postarala se o druhý prut. Po potěžkání obou prutů jsem ji samozřejmě svěřil ten lehčí. Adrenalin mi vyletěl ještě o něco víc, když jsem si všiml, jakým způsobem přítelkyně drží prut. Po přibližně dvaceti minutách boje se mi podařilo dostat do podběráku lysce 87 cm a 9.8 kg. Přítelkyně si vytáhla svého prvního kapra v životě, měřil 65 cm a po počátečních problémech s držením prutu se s tím poprala statečně a já na ni byl patřičně hrdý. Svůj
osobáček jsem si sice nevylepšil, ale i tak byl úlovek výborným zadostiučením a vyplatilo se si na něj počkat.
V neděli, kdy byla pískovna plná plavců a pištící mládeže, se už žádné extra výlovy nekonaly, ale tento víkend nám ukázal několik zajímavých poznatků. Za prvé – kapři tu jsou, a to hlavně lysci. Asi z dvaceti ulovených kaprů přišel jediný šupináč. A za druhé – koule od Páry jim chutnají stejně, jako jejich Labským příbuzným. V nejbližší budoucnosti dáme této pískovně určitě opět šanci a budeme doufat, že nám vydá nějaký svůj klenot.
Petrův zdar a ať se páří z navijáků.
Vláďa Prokop
