Přišla první, tolik očekávaná podzimní výpravička. Tolik jsem se těšil. Namlouval jsem si, jak se už určitě kapři cpou jako blázni, protože už to smrdí "zimou", a tak nezbývá nic jiného než do sebe dostat co nejvíce energie na zimu. Jak jinak, než v podobě krmení, které jim tam nahážu. Nic jiného mě kvůli slepému natěšení ani nenapadlo. Jednoduše, jel jsem si užít sérii podzimních záběrů… .Ale.
Po příjezdu na vytipované místo to vypadalo stále ještě dobře. Až když jsem vyjel na vodu se sonarem, jsem se dostával pomalu do reality. Voda se sice už pomalu ale jistě vlivem chladnějšího vzduchu ze shora ochlazuje, ale pořád měla patnáct stupňů půl metrum pod hladinou, i v nejchladnější dny výpravy. A to měl vzduch v noci maximálně kolem pěti stupňů, taky jak se krásně spalo :) Ale zpět na vodu. S teplotou jsem nic udělat nemohl, tak jsem si chtěl najít zajímavé místo, označit si ho pro přesnější krmení tyčovkou, no a pak už to znáte. Najedou ryby a začne to, na co se všichni tak těšíme. Jízda, zdolávačka, smích, foto, pouštění…a tak vše dokola, dokud se z toho nestane další krásná vzpomínka od vody. Ale….. Ale nic z toho se nekonalo. Jak už to tak občas bývá, tak co si moc naplánujete, tak nevyjde, a naopak ty nejspontánnější akce bývají ty, které si pamatujete celý život. A právě tato výprava pro mě směřovala právě směrem (ne)naplánovaného propadáku. U tyčovky se sice ryby časem ukazovali, ale převážně cejni, a když už kapr, tak spíše vánoční velikosti. Několikrát se mi už stalo, že jsem věřil do poslední chvíle, a také se to vyplatilo a nějaké větší ryby nachytal, ale lhal bych kdybych řekl, že sem nikdy nečuměl na vodu bez vytouženého kontaktu s kaprem až do konce výpravy.
Předposlední den jsem to neustál a musel něco zkusit udělat. Takové ty řeči, že malé ryby lepší než žádné, nebo aspoň, že je pohoda u vody, už mě prostě vážně nebaví. A v tom duchu jsem začal přemýšlet a přerušil pohodu. Stáhl jeden klacek, s tím že jeden budu zkoušet s židovskou vírou u tyčky a druhý půjde štěstíčku trochu víc naproti. Umotal jsem nový o dost delší návazec jen z fluorocarbonu. Žádná rovnátka, kroužky, nebo antitangly, prostě jednoduchý pevný návazec, kde se pod háčkem houpaly dvě pětadvacítkové koule pznka jedničky, což začíná být mnou velmi oblíbené. Mimochodem už se těším na pořádný test pzn dvojky. Ale nebudu už odbočovat od tématu, dlouhý návazec jsem doplnil težkým olovem, protože jsem sám ještě nevěděl v jaké vzdálenosti skončí. Sedl jsem do člunu, zapnul sonar a jel hledat snad konečně To pravé místo. Po chvíli hledání jsem montáž konečně položil s dobrým pocitem. Sice cesta zpět na břeh nedopadla kvůli větru a mému šikovnému psovi, který mi nedovolil v ne zrovna správnou dobu pádlovat dobře. Takže jsem musel místo hledat znovu, znova nalíčit pastičku v podobě montáže a pár koulí stejného průměru kolem. Po druhé vše vyšlo na jedničku. Zhruba dvě hodiny po položení přišlo potvrzení, že vše bylo přesně jak mělo. Potvrzením myslím jízdu jako z pekla. Následoval zatím můj nejlepší a nejtvrdší souboj z člunu. Nestopoval jsem si to, ale příjemné povození kaprem se po několika minutách změnilo v modlitby ať vše dobře dopadne, ať dobře sedí háček a hlavně ať si ten roj bublin, který jsem celou dobu sledoval nenajde spásu v podobě nějaké vázky. A však tentokrát byl vítěz rybář. Když jsem viděl to masivní lysé tělo v podběráku, tak mi bylo dobře, opravdu dobře. Po zavěšení saku se váha zastavila na 21,80kg, odečtení saku 1,80 kg, koutky pusy mi začínaly lízat uši, usmíval jsem se jak pitomec, měl jsem osobáček, a jaký!. Krásná podzimní vzpomínka.
Jak už se stává, plán nevyšel. Ale díky tomu, že jsem nebyl línej, udělal co bylo třeba, tak jsem zažil něco, co se nezapomíná. A tak jděte taky tomu štěstíčku naproti a jednou se ta odměna dostaví. Zatím se mějte o ryby a přírodu se s nejlepším svědomím starejte a doufám, že se brzo ozvu s dalším podzimním pokladem. Radek Pěnkava
